V prvních letech života formují osobnost dítěte především rodiče. S nástupem do školy ovšem ustupuje autorita rodičů lehce do pozadí a klíčovou osobností se stává paní učitelka. Pokud je kvalitní učitelka, představuje to pro dítě výzvu a bohužel to platí i naopak. Je mnoho dětí, které ve škole nedokázaly dostatečně profitovat jen díky tomu, že měli smůlu na pedagoga. Pedagogové provází žáky až do dospělosti, v případě vysokoškolských studií ještě déle. A i když na druhém stupni základní školy začínají žáci vůči učitelům revoltovat, přesto na ně mají velmi významný vliv.

Školu měříme podle výkonu. Je nastavena tak, že kdo má dobré známky je premiant, kdo propadá, je za sígra. Ale toto nastavení není tak docela v pořádku. Každá vzdělávací instituce by si měla dát také svůj etický závazek, kterým je příprava člověka do reálného života. Není to jen učení, ale je to především výchova. Výchova k umění, pohybu, k zodpovědnému chování vůči financím i přírodě a především ke slušnosti a slušným mezilidským vztahům. Nastavení na výkon se míjí s požadavky vývojové psychologie, jejíž poznatky by každé zařízení, které pracuje s dětmi, mělo plně zohledňovat a akceptovat.

Nutno říci, že tak to není a současná podoba českého školství je často tristní. Škola se v posledním století výrazně nezměnila. V drobných nuancích snad ano, ale v podstatných záležitostech nikoli. Pokud snad existují školy s individuálním přístupem, nezřídka se jedná o placené školy, kdy částky za školné jsou pro mnoho lidí astronomické a proto nedostupné.

Není tedy nijak překvapivé, že vzrůstá zájem o různé typy alternativních vzdělávacích metod, jako například Montessori nebo waldorfská pedagogika. Mnozí rodiče preferují výuku doma a své děti učí sami. Lze situaci změnit? Asi záleží na rodičích, aby nezůstali spokojeni s tím, co současná česká škola nabízí.