V jihoafrickém městě George stojí v té nejluxusnější části York Street uprostřed silnice relativně velký stánek s květinami. Provozuje ho tam už čtvrtá generace jedné rodiny. Skoro každý den tam přijedou, postaví dřevěnou konstrukci, natáhnou přes ni plachtu a na dřevěné pulty postaví plastové nádoby s vodou a kyticemi. A pak tam těch pár příbuzných tu postává a tu posedává a obchoduje. Není to prý nic lukrativního, mladým už se prý moc nechce kráčet ve šlépějích předků, ale podnik běží. A ti lidé se v něm uživí.

Proti nim stojí poblíž zastávek v Africe dost vzácného úkazu jménem autobusová veřejná doprava několik menších stánků s levnými oděvy. Kovové konstrukce potažené plachtou ukrývající stojany před nepřízní počasí, a kolem hloučky lidí, u nichž na první pohled ani nepoznáte, kdo tam pracuje a kdo tam jenom tak lelkuje. Obrat je v těchto stáncích vcelku zanedbatelný, ale přesto tam ti lidé téměř den do den postávají. Mají svůj byznys, který je zřejmě také dokáže uživit.

V jižnější části téže ulice, nedaleko od obchodního centra, postává tu a tam na chodníku natolik opálený muž, že byste na něm na první pohled možná ani nepoznali, že je to běloch jako my. Stojí tam a kdykoliv na semaforech naskočí červená, vstoupí na dělicí čáru, začne obcházet stojící auta a nabízet jim noviny. Činí tak, než naskočí oranžová a on se tak klidí zpět na chodník, aby ho snad náhodou někdo nepřejel. A tak pořád dokola. Stoprocentně nezáviděníhodný a určitě jen minimálně výnosný byznys, jenže i takový kamelot se tím nějak uživí. Nebo musí uživit.

V jedné z postranních ulic jsou pro změnu stánky místních muslimů. Nevypadá to, že by se tam kšefty zrovna hýbaly, spíše bych řekl, že se jich místní černí i bílí straní, ale určitě tomu až tak docela není. Protože jinak by to tam ti lidé museli zabalit. Ale oni to nebalí. I oni z toho nějak vyžijí.

Podobných lidí a malých rádoby firmiček tam potkáte povícero. Každý, kdo má tu možnost, tam provozuje nějaký svůj byznys. A z toho žije. Vesměs chudobně a nezáviděníhodně, ale žije. A je na to hrdý.

Ne jako našinci u nás. Kteří se do podnikání nejednou nehrnou, a to prostě proto, že to není „in“, že to nesype. A když už se do něčeho pustí, jde jim v první řadě o to z toho co nejvíc vyždímat.

Jistě snadno uhodnete, koho z těchto si vážím, kdo je pro mě ten pravý a nefalšovaný byznysmen hodný toho označení.